Zde může být text o autorovi
P1010288dddd.jpg
Evropa je obtížně vymezitelný prostor a to zejména geograficky a politicky, protože některé státy rozkládají svá území nejen na půdě Evropy, ale zasahují i na území jiných kontinentů -–např. Ruská federace, Turecko.

Někdy je možno konstatovat, že do charakteristiky Evropy jako kontinentu se zanesla řada problémů, které nepřispívají k integraci. Do hry vstupuje celá řada hledisek, jejichž racionální chápání je nutno brát z pohledu historie. Mám na mysli například vnímání pojmu „západní Evropa“, který lze v některých souvislostech zaměnit za slovo Evropa, někdy je jako Evropa vnímána jen její část, ta, která přináleží Evropské unii. To vymezení není nesprávné, ale lze jej považovat za zkreslující a zúčelněné.

Evropa jako pojem prošla vývojem. V minulém století byla uznávána hlavně příslušnost k národu (jsem Čech, Francouz..), dnes se běžně používá zařazení – jsem Evropan, a toto je spojeno s velkou dávkou hrdosti. (Zlí jazykové tvrdí, že Evropu vymysleli Američané z protikladu Nový svět X Starý svět.)

Občané ČR v pojetí, které bylo vyzdvihnuto v předchozích odstavcích, nejsou v těchto politických kontextech považováni za rovnoprávné Evropany. Ještě ne. Ale snaha českých politických představitelů, a věříme, že také občanů, směřuje k rovnoprávnému začlenění naší republiky do těchto integračních struktur.

V této seminární práci se pokusíme proto přiblížit proces přidružování České republiky k Evropské unii. Zaměříme se především na novodobou historii po roce 1989, ale protože ČR je součástí i starší evropské historie, nevynecháme pohled na integraci i v historickém a geopolitickém kontextu.

Co je to Evropská Unie

Proces evropské integrace je někdy přirovnáván k budování evropského domu, v němž by národy a národnosti Evropy mohly žít pod jednou střechou v míru a prosperitě. Za takový dům je často pokládána i Evropská unie. Jako každá stavba, i EU má prvky, které ji mají podpírat a zajistit stabilitu a funkčnost. Tyto prvky se označují jako pilíře. Prvním pilířem Evropské unie jsou Evropská společenství, druhým je společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetím policejní a justiční spolupráce v trestních věcech.

1) Počátky integrace
Úvahy o jednotné Evropě provázejí její obyvatele již dlouhý čas, přičemž významným impulsem pro vzedmutí těchto názorů byla zejména tragédie I. světové války a snaha zabránit opakování katastrofy takového rozsahu.

Snahám o politické sjednocení Evropy však nebyla nakloněna situace ani tehdy, ani po II. světové válce, kdy se téma Spojených států evropských objevilo znovu v projevu britského politika Winstona Churchilla. V souvislosti s realizací tzv. Marshallova plánu pro hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy a následným vznikem Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci, jejímž cílem bylo koordinovat právě pomoc poskytovanou podle Marshallova plánu, se objevil názor, že spíše než celková integrace politická, bude vhodnější spolupráce v hospodářské oblasti.

2) 50. léta - Evropské společenství uhlí a oceli

Schumanova deklarace bylo prohlášení francouzské vlády ze dne 9. května 1950. Jeho obsahem byl návrh na vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. Tato výzva se setkala s kladnou odezvou a 18. dubna 1951 byla šesti evropskými státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Spolková republika Německo) podepsána tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jež vstoupila v platnost 27. července následujícího roku.

K prohloubení spolupráce mezi šesti státy Společenství a nepřímo i k další mezinárodní kontrole v té době se remilitarizující SRN měla sloužit Smlouva o Evropském obranném společenství, podepsaná v Paříži 27. 5. 1952, kterou ovšem v roce 1954 odmítl ratifikovat francouzský parlament. Její úlohu proto částečně převzala Západoevropská unie.

3) 1957 - Evropské hospodářské společenství a Euratom

V roce 1956 bylo rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež nakonec vyústila v přijetí dvou tzv. Římských smluv, zakládajících Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom). Obě smlouvy byly šesti státy zúčastněnými na ESUO podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958.

Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států. Vzhledem ke shodné členské základně všech tří společenství, jakož i v podstatě obdobnému základnímu účelu - společný trh a vzájemná spolupráce na nadnárodní úrovni, začala být tři formálně samostatná společenství vnímána jako určitý vzájemně se doplňující celek, pro který se vžil výraz Evropská společenství.

Dne 8. 4. 1965 byla podepsána tzv. Slučovací smlouva vytvářející jednotné orgány pro všechna Evropská společenství, která vstoupila v platnost 1. 7. 1967.

4) 1968 - Dobudování celní unie

Dalším krokem směrem k naplnění cílů EHS bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy byla mezi členskými státy zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. Do 18 měsíců byla odbourána i všechna cla na zemědělské produkty a pro obchodování mimo Společenství byl přijat jednotný celní sazebník.

V roce 1970 získala Společenství samostatné příjmy, plynoucí do jejich rozpočtu automaticky z každého členského státu.

5) 1973 - První rozšíření 46564xqz95llc6b

Prvního rozšíření se Evropská společenství dočkala 1. ledna 1973. Novými členy se staly Dánsko, Irsko a Spojené království (norské přistoupení se neuskutečnilo z důvodu zamítavého referenda). V průběhu tohoto procesu byly přijaty dvě základními zásady, provázející od té doby každé rozšíření:

povinnost nových členů přejmout principy Evropských společenství a dosud vydaných politických a právních aktů (v terminologii ES obecně zvaných acquis communautaire) přistupujícími státy;

bezprostřední změny v institucích Společenství.

V druhé polovině sedmdesátých let se Evropská společenství zaměřila především na harmonizaci, stabilizaci hospodářství a vyjednávání v mezinárodně-ekonomických vztazích. Významnou skutečností, reagující na rozpad světového finančního systému, se stalo vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na Mechanismu směnných kursů (ERM) a společné Evropské měnové jednotky (ECU) na konci roku 1978 v rámci bruselského jednání Evropské rady a jeho následné spuštění k 13. březnu následujícího roku.

6) 80. léta - Jižní rozšíření a dobudování Jednotného vnitřního trhu

Na počátku roku 1981 se desátým členem Evropských společenství stalo Řecko, nejjižnější a nejchudší členská země Společenství.

Téměř současně se vstupem Španělska a Portugalska v roce 1986 byly, především za účelem dokončení jednotného vnitřního trhu, přijaty další dva významné dokumenty: - Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992 a Jednotný evropský akt, který byl první významnou revizí Římských smluv o založení ES a upravil potřebný právní rámec pro realizaci Programu 1992.

Tyto kroky k rozšíření spolupráce o nová témata již směřovaly k postupné komplexní přeměně dosavadních společenství v Evropskou unii.

7) 1989 - Období změn

Přelom osmdesátých a devadesátých let byl významně poznamenán společenskými a politickými změnami v zemích střední a východní Evropy jakož i vztahy Společenství k nim. 9. května 1990 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), která měla poskytovat finanční podporu zemím střední a východní Evropy. Nové politické reprezentace zemí bývalého socialistického tábora považovaly vstup do ES za jeden ze základních cílů společenské proměny a první asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy - Polskem, Maďarskem a ČSFR, byly podepsány 16. prosince 1991.

8) 1991 - Evropská unie: od Maastrichtu k Amsterdamu

V prosinci 1990 byla v Římě zahájeny dvě mezivládní konference, jejichž cílem bylo podruhé podstatně revidovat dosavadní zakládací smlouvy. Roční jednání vyvrcholilo v Maastrichtu ve dnech 9. a 10. prosince 1991, kde hlavy států a vlád členských zemí přijaly návrh smlouvy o Evropské unii, který byl následně slavnostně podepsán 7.února 1992 rovněž v Maastrichtu.

Jediným problémem, který byl plně odstraněn až koncem roku 1996, byly rozdíly v dani z přidané hodnoty a z toho vyplývající kontroly zboží na hranici. Nyní je zboží zdaňováno v zemi původu zboží a hraniční formality tudíž odpadly jako zbytečné.

Po dokončení jednotného vnitřního trhu se EU plně soustředila na realizaci projektu hospodářské a měnové unie, který si stanovila ve smlouvě o Evropské unii (Maastrichtské smlouvě) a na madridském zasedání Evropské rady v prosinci 1995 bylo rozhodnuto o zavedení jednotné měny s názvem "euro" k 1. lednu 1999.

Dosud poslední rozšíření se uskutečnilo k 1. lednu 1995, kdy se členy EU staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Referendum o přístupu Norska z listopadu 1994 skončilo opět s negativním výsledkem a Norské království se členem EU nestalo.

Tato mapka ukazuje současné členy Evropské unie a jejich polohu na kontinentě.

Vztahy mezi EU a Českou republikou

Historický a geopolitický kontext

Česká republika je středoevropský vnitrozemský stát, jehož střed pokrývají roviny s pásmem pohoří v pohraničních oblastech,. Sousedí s Rakouskem, Polskem a Německem a Slovenskem. Rozkládá se na ploše 79.000 km2 a má 10,3 miliónů obyvatel.

Traduje se, že to byl právě český král Jiří z Poděbrad, který jako první přišel s myšlenkou sjednotit státy Evropy.

Téměř po čtyři století po roce 1527, kdy byl Ferdinand I. Habsburský korunován českým králem, byly české země součástí Rakousko.uherské říše. V průběhu 19 . století sílily snahy české společnosti získat větší autonomii v rámci monarchie. Československá republika byla vyhlášena v říjnu 1918. Byl to mnohonárodnostní stát, který se podle sčítání obyvatel z roku 1921 skládal z 51% Čechů, 23% Němců, 14% Slováků a 5,5%Maďarů. Stát zdědil 60-70% průmyslové základny bývalého Rakousko-Uherska.

Ve 30. letech narůstalo v zemi politické napětí v důsledku požadavků sudetských Němců na autonomii. Podle Mnichovské dohody z roku 1938 a Vídeňské arbitráže byly oblasti, sousedící s Německem a převážně osídlené Němci, postoupeny Německu a čtvrtina slovenského území byla předána Maďarsku. V březnu 1939 obsadila německá vojska zbývající část českých zemí. Po válce byla Československá republika obnovena ve svých předválečných hranicích s výjimkou Zakarpatské Ukrajiny, kterou anektoval Sovětský svaz. Ke konci války schválila československá vláda dekret, podle něhož byl sudetským Němcům zabaven majetek a téměř všichni byli donuceni opustit československé území.

Československo se stalo jedním ze zakládajících členů poválečných mezinárodních ekonomických institucí (MMF a IBRD v roce 1945, GATT v roce 1948). Ovšem v roce 1948, po vytvoření vlády složené výhradně z komunistů a jejich spojenců, si komunistická strana dále upevnila moc v zemi. Podle dělby práce, dohodnuté v rámci organizace RVHP, se Československo soustředilo na rozvoj svého těžkého průmyslu. V 60. letech došlo k částečnému uvolnění centrálního řízení. Reformní tlaky uvnitř komunistické strany vedly v lednu 1968 k volbě A. Dubčeka prvním tajemníkem. Zavádění demokratických principů do politického a kulturního života, známé jako Pražské jaro, ukončila invaze členských států Varšavského paktu 21.8.1968, která vedla k obnově ortodoxní sovětské moci za Gustáva Husáka. Téhož roku Československo zavedlo federální uspořádání, v jehož rámci se Česká a Slovenská republika staly samostatnými subjekty.

V 70. a 80. letech v zemi působilo nevelké disidentské hnutí, později spojované se skupinou Charta 77. Politické nepokoje v mnoha zemích střední a východní Evropy v roce 1989 vedly k protestům i v Československu. Všelidový odpor vůči násilnému policejnímu zásahu proti studentské demonstraci v Praze 17. Listopadu a demonstrace v Bratislavě vyústily v Husákovu rezignaci. V prosinci téhož roku byl Václav Havel, význačný člen Charty 77, zvolen československým prezidentem.

Po roce 1989 byl název státu oficiálně změněn na Českou a Slovenskou Federativní republiku. Rozpory mezi českými a slovenskými politiky narůstaly do nezvládnutelných rozměrů. V říjnu 1992 parlamenty obou republik schválily společnou rezoluci, kterou byla ke dni 1. ledna 1993 zrušena federace a vytvořeny dva samostatné nástupnické státy.

Přístup ČR k Evropské unii

„Návrat do Evropy“ byl jedním z ústředních hesel politických demonstrací v listopadu 1989. První postkomunistická vláda zdůraznila ve svém prozatímním programu z března 1990 zájem Československa stát se členem Evropských společenství. První česká vláda prohlásila, že členství v EU je prvořadým cílem samostatné České republiky. ČR podala svou žádost o členství v Unii 23. ledna 1996. Druhá vláda premiéra Klase, která byla uvedena do úřadu v červenci 1996, vyjádřila své odhodlání stát se členem Unie následovně: „Základní orientace a cíle české zahraniční politiky zůstávají nezměněny, a proto vláda plynule naváže na zahraničně politické výsledky své předchůdkyně. Za své hlavní priority vláda považuje co možná nejrychlejší získání plného členství v EU a NATO a splnění těchto cílů pokládá za dokončení transformace země z hlediska zahraniční politiky.“

EU se během posledních deseti let stala pro Českou republiku nejvýznamnějším obchodním partnerem, největším investorem a ČR sdílí s členskými zeměmi EU nejdelší část své státní hranice. Vstup Československa a poté ČR do Společenství byl od listopadu 1989 pociťován velkou většinou české společnosti jako historicky nutný krok symbolizující konečné a nezvratné vymanění se z dědictví komunistického režimu. Integrace do evropských struktur patří mezi hlavní body programů téměř všech rozhodujících subjektů české politické scény a je i stálou součástí vládních programových prohlášení. Informace o tom, co může vstup do Evropské unie změnit v našich životech, o tom, co, kdy a jak se na cestě k členství již učinilo a co naši republiku stále ještě čeká, vám přinášíme právě zde.

Evropská dohoda o přidružení České republiky k Evropskému společenství

Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (tzv. asociační dohoda) je jedna z nejvýznamnějších dohod, kterou Česká republika ve své krátké historii uzavřela.

Dohoda nese název "Evropská", protože patří mezi dohody tzv. třetí generace, kvalitativně vyšší než obdobné asociační dohody, které ES sjednala např. s Tureckem, Maltou nebo Kyprem. Je základním právním rámcem vztahů mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími, neznamená však nárok ČR na budoucí členství v Evropské unii.

První asociační dohoda byla sjednána již mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a ES a jejich členskými státy 16. prosince 1991. Jednání o této "federální" dohodě trvala téměř 12 měsíců (od 20. prosince 1990), během kterých proběhlo 8 kol jednání expertů obou stran.

Souběžně s asociační dohodou byla sjednána tzv. Prozatímní dohoda o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících mezi ČSFR a EHS a ESUO. Obsahem Prozatímní dohody byly pasáže asociační dohody vztahující se k vzájemnému obchodu. Důvodem pro její uzavření byl fakt, že asociační dohoda podléhala jako celek ratifikaci, resp. schválením všemi parlamenty členských zemí ES a Evropským parlamentem, jakož i ratifikaci Federálním shromážděním ČSFR. Aby nebylo naplňování ustanovení dohody dotýkající se vytváření zóny volného obchodu zbytečně zdržováno, dohodly se obě strany na uzavření Prozatímní dohody, která ratifikaci nepodléhá. Prozatímní dohoda byla schválena Radou ES 28.2.1992 a vstoupila v platnost 1. března 1992.

Federální Evropská dohoda však vzhledem k blížícímu se rozdělení ČSFR na dva nástupnické státy - Českou republiku a Slovenskou republiku ratifikována nebyla a nikdy nevstoupila v platnost. Po rozdělení ČSFR prohlásila Česká republika, jako jeden z nástupnických států, že přejímá všechny závazky vyplývající z Prozatímní dohody a dohodla se se slovenskou stranou na rozdělení celních kvót, celních stropů i jiných práv a závazků z Prozatímní dohody vyplývajících.

ES vyjádřila souhlas s existencí dvou samostatných smluvních vztahů mezi ČR a ES a SR a ES, s uplatňováním dohody i po 1. lednu 1993 a s provedením některých změn. Tyto změny byly upraveny Doplňkovým protokolem k Prozatímní dohodě, který byl spolu s Dodatkovým protokolem, rozšiřujícím a urychlujícím poskytování některých koncesí ze strany Společenství, podepsán 21. prosince 1993 a vstoupil v platnost od 1. ledna 1994.

Rozdělení Prozatímní dohody však nebylo opakováno v případě dohody asociační, která musela být nově dojednána. První jednání o harmonogramu sjednávání Evropské dohody pro samostatnou Českou republiku proběhla již 8. prosince 1992 a vlastní jednání byla zahájena 28. ledna 1993. Nový text Evropské dohody byl parafován 23. června 1993 a podepsán 4. října téhož roku u příležitosti zasedání Rady ES. Již 27. října 1993 dohodu ratifikoval Evropský parlament a 8. prosince 1993 také PS Parlamentu ČR. Ze 167 přítomných poslanců hlasovalo pro návrh Evropské dohody 155 poslanců, proti návrhu dva a čtyři poslanci se hlasování zdrželi. Nehlasovalo 6 poslanců. Dohoda vstoupila v platnost 1. února 1995 a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod číslem 7/1995 Sb.

Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé vychází v zásadě z textu původní federální Asociační dohody.Dohoda předpokládá vytvoření zóny volného obchodu průmyslovými výrobky mezi ČR a ES do 1. ledna 2002 (zrušení cel k 1.1.2001, zrušení kvót k 1.1.2002).Přestože dohoda vstoupila v platnost až 1. února 1995, některé její části byly prováděny již na základě Prozatímní dohody a tudíž i základními daty, od něhož se odvíjí některé lhůty ve smlouvě uvedené, jsou buď 1. leden 1992 nebo 1. březen 1992.

Vedle vytvoření zóny volného obchodu dohoda zavazuje obě strany k hospodářské, kulturní a finanční spolupráci v oblastech, jako jsou např. energetika, telekomunikace, malé a střední podnikání, hospodářská soutěž, školství atp. Dohoda rovněž zavazuje Českou republiku k postupnému sbližování svého právního řádu s tzv. acquis communautaire.

Významnou součástí Evropské dohody sjednané s Českou republikou, která ji odlišuje od obdobných dohod sjednaných dříve např. s Polskem nebo Maďarskem je tzv. neprováděcí, čili suspenzivní klauzule. Ta umožňuje jedné smluvní straně přerušit provádění dohody, a to i bez vzájemných konzultací, dojde-li k závažnému porušení podstatných smluvních závazků druhou stranou.

Stejně významnou součástí dohody je i její článek 6, podle něhož je úcta k lidským právům jedním ze základních prvků přidružení ČR k ES. Článek 6 však není ze strany ES reakcí na nějaký nepříznivý vývoj v oblasti lidských práv v ČR, ale vyplývá z deklarace Rady ES z 11. května 1992, podle níž musí být obdobná klauzule týkající se respektu k lidským právům součástí všech nově uzavíraných kooperačních a asociačních dohod mezi ES a třetími zeměmi - členy KBSE (nyní OBSE).

K provádění Evropské dohody bylo dohodou samotnou zřízeno několik společných orgánů. Nejvyšším z nich je Rada přidružení, jejímž úkolem je dohlížet na provádění dohody a má rozhodovací pravomoc (Poslední zasedání Rady přidružení se uskutečnilo v prosinci 1999 v Bruselu), další z orgánů je Výbor přidružení, který se schází obvykle na úrovni vyšších státních úředníků rovněž alespoň jednou ročně.

Na základě dohody byl vytvořen rovněž Parlamentní výbor přidružení, který je fórem k výměně názorů mezi členy Parlamentu ČR a poslanci Evropského parlamentu. Parlamentní výbor přidružení může činit doporučení Radě přidružení.

Příprava ČR na vstup do EU

Česká republika předložila svou žádost o členství v EU v lednu 1996 a Rada ministrů se 29. ledna téhož roku rozhodla realizovat postup podle článku 0 Smlouvy, který stanoví možnost konzultací Komise.

Principy rozšíření EU

Zatímco v předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná speciální kritéria, která by bylo třeba splnit, kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách, v případě zemí střední a východní Evropy, které požádaly o vstup a jejichž výchozí ekonomická i politická situace se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, stanovila Evropská unie základní požadavky na zasedání Evropské rady v červnu 1993 v Kodani: "K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky." Nejde o detailní seznam požadavků, ale spíše o stanovení mantinelů. Tyto požadavky jsou označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:
Politická:- stabilita institucí zajišťujících demokracii,

právní stát,

dodržování lidských práv a práv menšin.

Hospodářská: - existence fungujícího tržního hospodářství,

schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř Unie.

Ostatní závazky: - schopnost brát na sebe závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.





Kodaňská kritéria a jejich aplikace na ČR v době podání žádosti o vstup:

Politická kritéria

Demokracie a právní stát:

Základním problémem integrace do Evropské unie je situace soudů v ČR. Soudy jsou přetíženy, mnoho případů se nedočká soudního rozhodnutí a například průměrná délka řízení v oblasti obchodního práva přesahuje tři roky.



Lidská práva a ochrana menšin:

ČR ratifikovala řadu mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a práv menšin, včetně Dohody o ochraně před mučením či základní úmluvy Organizace spojených národů v oblasti lidských práv.

Jako komplikovaná se jeví především situace romského etnika, přestože v tomto ohledu české orgány vyvíjejí zejména v kulturní oblasti značné snahy.

Þ Politické instituce ČR fungují uspokojivě a za stabilizovaných podmínek. Volby jsou řádné a opozice plní svou funkci. Dodržování základních práv se nesetkává s žádnými výraznějšími problémy. ČR se vyznačuje rysy demokratické země se stabilními institucemi.

Ekonomická kritéria

Þ ČR lze pokládat ze funkční tržní ekonomiku. Tržní mechanismy široce působí a úloha státu v ekonomice byla zcela změněna. Značným úspěchem je stabilizace ekonomiky. Míra nezaměstnanosti patří k nejnižším v Evropě.ČR by měla být ve střednědobé perspektivě schopna vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními silami v Unii za předpokladu, že dojde k urychlení změn na podnikové úrovni. Hlavním problémem je nutnost restrukturalizace podniků v zájmu zlepšení výkonnosti ekonomiky.

Schopnost převzít závazky související se členstvím

Týká se to zejména těchto oblastí:

vnitřní trh bez hranic – čtyři základní svobody (volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob),

inovace ve školství, odborné výuce, výzkumu a technickém rozvoji, telekomunikacích,

ekonomické a měnové unie, daně, statistika, odvětvové politiky

ekonomická a sociální soudržnost,

kvalita života a životního prostředí – včetně ochrany spotřebitele,

soudnictví a vnitřní bezpečnost státu,

zahraniční obchod a mezinárodní ekonomické vztahy a jejich rozvoj,

finanční otázky

a nezbytná administrativní způsobilost zavádět acquis.

Þ Bude-li ČR pokračovat ve svém úsilí zaměřeném na přejímání acquis v oblasti jednotného vnitřního trhu a posílí probíhající práce na jeho implementaci, měla aby být schopna ve střednědobém horizontu uplatnit acquis v celém rozsahu. Zvláštní úsilí bude nutno uplatnit v sektorech jako je zemědělství, životní prostředí a energetika. ČR se nevyhne administrativním reformám.

Ve světle předchozích úvah Komise doporučila zahájit s ČR jednání o získání členství.


Evropská rada v prosinci 1994 přijala tzv. předvstupní strategii pro země střední a východní Evropy s cílem usnadnit kandidátským zemím proces spěšného dosažení těchto kritérií. Má čtyři základní prvky:

Evropské dohody,

mnohostranný strukturovaný dialog,

příprava zemí střední a východní Evropy na začlenění do jednotného vnitřního trhu Unie,

pomoc zemím střední a východní Evropy v rámci programu PHARE.

V červnu 1995 schválila Evropská rada tzv. Bílou knihu s názvem "Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie", jejímž cílem je pomoci s definováním rozhodujících legislativních opatření nutných k začlenění do rámce jednotného vnitřního trhu, objasnění technické a administrativní struktury nezbytné pro jejich zavedení do praxe a určení zaměření technické pomoci v rámci PHARE. Obsahuje podrobný přehled legislativy Společenství nutné k fungování vnitřního trhu, platný ke konci roku 1994.

Na následujícím zasedání Evropské rady (summitu) v prosinci 1995 v Madridu byla Evropská komise požádána, aby na každou kandidátskou zemi vypracovala posudek. Cílem bylo posoudit schopnost každé kandidátské země vyhovět kodaňským kritériím. V posudku se Komise soustředila především na dosažený stupeň slučitelnosti národního právního řádu s tzv. acquis v celé šíři působnosti Evropské unie. Při přípravě posudku požádala Evropská komise o spolupráci kandidátské země formou vyplnění dotazníku potřebného k vypracování tohoto posudku.

K vyplnění Českou republikou, byl tento dotazník předán vedoucím Delegace Evropské komise Joannesem ter Haarem ministru zahraničí Josefu Zielencovi dne 26. 4. 1996 a obsahoval téměř 3 200 podrobných dotazů na 160 stranách.

O tři měsíce později, 26. července 1996, již velvyslanec ČR při ES Josef Kreuter předával vyplněný dotazník zpět do rukou orgánů Společenství. Vyplněný dotazník se stal podkladem pro vypracování posudku Evropské komise na Českou republiku, který byl spolu s posudky na ostatní kandidátské zveřejněn jako součást programového dokumentu Agenda 2000 dne 16. 7. 1997. Posudek, hodnotící připravenost České republiky jako kandidátské země zahájit jednání o členství v Evropské unii, se stal jedním z podkladů pro prosincové zasedání Evropské rady v Lucemburku, která rozhodla začít jednání (negociace) se skupinou šesti zemí (ČR, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko a Kypr) nejlépe splňujících kodaňská kritéria.
Struktura posudku zohledňuje závěry Evropské rady v Kodani a má tento obsah:

popisuje vztahy mezi Českou republikou a Unií, zvláště v rámci Asociační dohody, až do doby sestavování posudku;

posuzuje situaci z hlediska politických podmínek, které uvádí Evropská rada (demokracie, právní stát, lidská práva, ochrana menšin);

hodnotí situaci v ČR a její perspektivy s ohledem na hospodářské podmínky, které uvádí Evropská rada (‚tržní ekonomika, schopnost zvládnout konkurenční tlak);

rozebírá otázku schopnosti ĆR plnit závazky vyplývající z členství, tedy acquis Unie, uvedené ve Smlouvě, další legislativní předpisy a politiku Unie;

a konečně podkládá obecné hodnocení situace a perspektiv ČR s ohledem na podmínky členství v Unii a doporučení pro jednání o vstupu.

K hodnocení ČR z hlediska ekonomických kritérií a její schopnosti plnit acquis zařadila Komise i hodnocení očekávaného vývoje. Snaží se odhadnout pokrok, který lze ze strany ČR důvodně očekávat v následujících letech, ještě před vstupem do Unie, a zohledňuje skutečnost, že i acquis se bude nadále vyvíjet. Z tohoto důvodu, a bez předjímání skutečného dat vstupu, vycházel posudek ze střednědobého časového horizontu přibližně pěti let.



Na základě závěrů Evropské rady z prosince 1997 lze v souvislosti s rozšířením EU hovořit pro nadcházející období o 3 procesech:

Rozšiřovacího procesu se účastní 12 zemí. Jeho hlavními jeho prvky jsou tzv. Evropská konference a evropská strategie pro Turecko. První zasedání Evropské konference se uskutečnilo na nejvyšší úrovni 12.3. 1998 v Londýně;

Přístupový proces pro 11 zemí byl spuštěn 30.3. 1998. Evropská rada rozhodla zahájit přístupový proces s deseti kandidátskými státy střední a východní Evropy a Kyprem. Zdůraznila, že pro všechny tyto státy byla určena stejná kritéria a že se účastní přístupového procesu na stejném základě. Právním základem, vztahujícím se na všechny kandidátské země, je článek O Smlouvy o Evropské unii, jenž upravuje přijetí nových členů. Pro Kypr bude existovat zvláštní předvstupní strategie;

Negociační proces. Dne 31.3. 1998 byly zahájeny bilaterální mezivládní konference EU s ČR, Maďarskem, Polskem, Estonskem, Slovinskem a Kyprem o podmínkách jejich členství v EU .

V Agendě 2000, jejíž součástí byl i posudek na Českou republiku, zformulovala Evropská komise tzv. zesílenou předvstupní strategii s cílem podpořit přípravu kandidátských zemích na členství v Evropské unii. V souladu se zesílenou předvstupní strategií pak EK připravila dokument nazvaný Přístupové partnerství.

Účelem Přístupových partnerství je sjednotit všechny formy podpory EU kandidátským do jednotného rámce, přizpůsobit je "na míru" každé zemi individuálně a stanovit hlavní krátkodobé a střednědobé priority při přijímání acquis unie bezpečnost.

EK připravila dvě verze Přístupového partnerství, a to zkrácenou a plnou.

ČR na své straně připravila svým způsobem zrcadlový dokument k Přístupovému partnerství - Národní program pro přípravu ČR na členství v EU. Priority, definované v obou dokumentech spolu v zásadě korespondují. ČR však pojala svůj Národní program (dále NP) šířeji a oslovila i některé další prioritní oblasti, kterými se bude na cestě přípravy na členství v EU intenzivně zabývat (např. statistika, komunikační strategie, vzdělávání státní správy v evropských záležitostech, zajištění oficiálních překladů legislativy ES do češtiny).

Program vychází z problémů identifikovaných Evropskou komisí v jejím Posudku na ČR a dalších otázek, které mají pro přípravu ke vstupu ČR do EU význam, a od počátku byl koncipován jako flexibilní dokument. Na jeho vypracování se podílely všechny resorty.

Vláda ČR schválila dne 31.5.2000 rozšířenou verzi Národního programu přípravy ČR na členství v EU. Tento dokument vytyčuje úkoly, které by měly ČR pomoci na cestě do Evropské Unie.

V prvé řadě se zmiňuje o dokončení převzetí práva EU, dále pak pojednává o sladění s vnitřním trhem EU a zaručuje se za příslušné odborníky a instituce, kteří dbají na dodržování právních požadavků a začleňují Českou republiku do strukturální politiky EU a do ostatních rozvíjených programů. Časový rozvrh přípravy na přistoupení k EU je rozdělen do dvou skupin - krátkodobé priority, které by měly být splněny do konce roku 2000, a střednědobé priority, kterých by mělo být dosaženo v letech 2001 - 2002. Plán je stanoven do 1. ledna 2003, kdy se počítá se vstupem ČR do EU.


Národní program 2000 nezmiňuje žádné významné přesuny v žebříčku priorit ČR při přípravě na členství v EU. Hlavní oblasti, na něž bude ČR zaostřovat svoji pozornost jsou snahy o zlepšení a zvětšení demokratického systému, zlepšení ekonomické a sociální soudržnosti, transponování práva EU do České republiky, snahy o aplikaci a prosazení práva, reformu a zlepšení sektoru veřejné správy a soudnictví, snahy o přípravu a postupnou integraci ČR do vnitřního trhu EU, zkvalitnění života občanů, ekonomickou a monetární politiku, dodržování třetího pilíře - spravedlnost a vnitro, snahy o zapojení do programů Společenství, doplnění transformace bankovního a průmyslového sektoru, zemědělství, statistiky, potlačování ekonomické kriminality a dalších. Větší pozornost, oproti minulému roku, je věnována předvstupní komunikační strategii vlády ČR.

Národní program 2000 je na jedné straně rozsáhlejší než verze předešlé, což vypovídá o pozitivním trendu k detailnějšímu propracovávání definovaných priorit, avšak na straně druhé byly v zájmu omezení rozsahu dokumentu, jisté základní ale obecné prvky z Národního programu přípravy ČR na vstup do EU vynechány.

Samotné jednání o vstupu ČR do EU

Členství v EU vyžaduje, aby země, která do EU vstupuje, plně přijala současná a potenciální práva a závazky, vyplývající ze systému Unie a jejího institucionálního rámce (tzv. acquis EU). Acquis se nepřetržitě vyvíjí a zahrnuje:

obsah, principy a politické cíle primárních smluv;

na jejich podkladě přijatou sekundární legislativu a judikaturu Evropského soudního dvora;

stanoviska a rezoluce;

společné akce, postoje, podepsané úmluvy, rezoluce a jiné akty přijaté v rámci spolupráce v oblastech justice a vnitra;

Společenstvím uzavřené mezinárodní dohody a dohody uzavřené členskými státy ve vztahu k aktivitám Společenství.

Současné acquis communautaire je odhadováno na 80 000 stránek textu, z toho polovina se týká zemědělství.

Přijímání acquis může u kandidátských zemí vést k potřebě technických přizpůsobení a výjimečně k přechodným opatřením dočasného charakteru, která jsou přesně vymezena během jednání o členství. V žádném případě však vstup nových členů nemůže vyvolat změnu pravidel či politik Unie a narušit jejich fungování.

Screening

Samotným jednáním (negociacím) předcházela (nebo probíhala současně) etapa tzv. screeningu legislativy. Pojem "screening" je možno opsat jako prověrku národní legislativy (v případě ČR šlo tedy o prověrku českého právního řádu) a její porovnání s acquis Evropské unie. Jednalo se o velmi technickou záležitost, při které Evropská komise nejprve předložila seznam platných právních předpisů pro zkoumanou oblast a podala k nim krátký výklad. Pro účely screeningu bylo celé acquis rozděleno do 31 kapitol.

První, multilaterální fáze, která probíhala s delegacemi všech kandidátských zemí zároveň, měla za úkol objasnit jednotlivé kapitoly jako celek, nabídnout pomoc při přejímání některých norem, upozornit na akty, u nichž budou z důvodu rozšíření EU nutné úpravy.

V druhé, tzv. bilaterální fázi, se následně zjišťovalo, zda bude mít některá země s přejímáním acquis EU v dané oblasti problém. Tato fáze, při níž se již jednalo s jednotlivými delegacemi odděleně, následovala vždy bezprostředně (obvykle s několikadenním odstupem) po projednání každé jednotlivé kapitoly v první fázi a sloužila ke zjišťování
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "4239"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one